 Vyhledávání
|
|
|
Kdo je on-line |
 Hosté on-line: 8
Členové on-line: 0
Registrovaní členové: 80
Nejnovější člen: Pepicek
|
|
| Atošikum letí vzduchem |
Zcela nedávno se mi do rukou dostal zápisník, který jsem považoval za nenávratně ztracený. Zápisník, mnou vytvořený před zhruba sedmnácti lety, obsahoval a vlastně stále ještě obsahuje pravidla hry, kterou jsme vymysleli v dnes již neexistujícím 8. oddílu Panda, a která získala statut oddílového tajemství. Podle mého názoru by byla škoda, kdyby tento historický materiál zůstal zapomenut, a proto se tedy dnes dostává tento sešitek na světlo světa. I když po létech musím konstatovat, že taková bomba, jak jsme si tehdy mysleli, to zase není  .
Hra Atošikum vznikla na jedné z našich výprav. Bylo to přesně 11. 4. 1992 a my jsme se plahočili z Berouna kolem rozhledny Děd. Cílem výpravy bylo nějaké odlehlé místo, kde jsme si chtěli uvařit oběd a měli jsme tedy kromě běžného vybavení s sebou také ešusy. Všechno to vlastně zpískal Amík s Kuchyňkou. Začali si jedním ze svých ešusů házet, a protože nám to připadalo dostatečně drsné (taková rána ešusem do ruky či hlavy docela bolí), postupně jsme se k nim přidávali. Pokud si dobře vzpomínám, vydrželo nám to docela dlouho a ke konci výpravy jsme měli pro naši hru název, základní pravidla a dokonce i válečný pokřik. Amík, TOpinka, ŠpInda, KUchyňka, Marťan. První písmenka jmen lidí, kteří se na hře podíleli. Zkrátka ATOŠIKUM.
Od té doby nesměla tato drsná hra chybět na žádné z našich akcí. Hráli jsme ji všude. Na výpravách, táborech, někdy i schůzkách. Pravidla se postupně upravovala a i "ešus" změnil podobu do jakéhosi tvrdého, koženého, šišatého míče, který obětavě vyrobil Kuchyňka, alias Honza Frič. Brali jsme to opravdu hrozně vážně. Jediným kazem na kráse této rugby a americkému fotbalu podobné hry bylo to, že se neobešla bez častých zranění. Od drobných oděrek a modřin až ke zlomeninám. Bohužel. Došlo to až tak daleko, že nám vedoucí nakonec zakázali hru hrát, čemuž se popravdě dneska ani nedivím. Bylo to, jak se říká, o ústa…
Čas běžel a náš 8. oddíl přestal fungovat. Každý se dal svou vlastní cestou a Atošikum bylo tak nějak zapomenuto. Občas jsem někde zaslechl povzdech, že by bylo fajn si hru znovu zahrát, ale pokud vím, nikdy k tomu již nedošlo. Až dnes, po znovuobjevení sešitku s pravidly (díky, Amíku), jsem se rozhodl tuto hru oprášit. Nenabádám k jejímu hraní, sám moc dobře vím, jak se Atošikum může "zvrhnout". A pokud se někdo i přes toto varování rozhodne hru zahrát, vyzývám ho k opatrnosti. Ruce a nohy máme sice v páru, ale potřebujeme je všechny…
Míč na Atošikum (obrázek z kroniky)
Válečný pokřik hry Atošikum:
Atošikum letí vzduchem, koho praští, ten je duchem! Hej!
Pravidla hry (v původním znění, bez úprav)
1. Hra se hraje s těžším, šišatým míčem, který je naplněn pilinami a částečně pískem
2. Rozměry hřiště: 30 x 20 metrů
3. Minimální počet hráčů - 5, maximální počet hráčů - 10
4. Hra trvá maximálně 10 x 10 minut
5. Rozehrává se od brány, a to tak, že hráči, kteří rozehrávají, stojí k sobě čelem
6. Ostatní hráči jsou na své polovině hřiště
7. Družstvo musí mít ještě před utkáním zvoleného kapitána, útočníky, obránce a brankáře
8. Branky jsou široké nejvíce 120 cm a nejméně 1 m
9. Gól platí, jestliže je míč pevně položen na brankové čáře
10. Hráči nesmí útočit na soupeře, který nenese míč
11. Pokud se míče dotkne hráč nohou, je druhé družstvo povinno házet ze strany, nebo z místa, kde byl přestupek vykonán
12. Toto pravidlo platí i při faulu
13. Za fauly považujeme kopání, skopnutí, surové jednání apod.
14. Hráč, který nese míč, může být sražen k zemi a míč mu může být odebrán. Hráč, kterému byl míč vzat, nesmí být dále držen, nebo zadržován
15. Za hodně surové jednání a nerespektování pravidel může být hráč vyloučen až na 3 min
16. Zápas musí mít předem určeného nekompromisního rozhodčího
17. Diváci nesmí během zápasu do hřiště, jinak je postihnuto družstvo, kterých hráči se dopustili tohoto přestupku
18. Jestliže se družstva hádají o míč, rozehrává o něj družstvo, které by tímto zásahem bylo poškozené
19. Družstvo musí být od druhého rozlišeno barvou oblečení
Pozn. Dnes už bych to napsal a formuloval jinak, ale pro zachování autentičnosti uvádím pravidla tak, jak byla sepsána původně. Možná bych jen přidal dvacáté pravidlo: Minimální věk hráčů je patnáct let…
|
| Proč mi říkají Špinda |
Jak vlastně vznikla přezdívka Špinda? Teorií je několik a ani já vlastně nevím úplně přesně, která je ta správná. Pravdou je, že od svých dětských let jsem měl tu neuvěřitelnou schopnost zmazat se i tam, kde to vlastně nebylo možné. A co víc. Dokázal jsem to v rekordně krátkých časech. Díky tomu jsem na táborech, společně s kamarádem Vaškem Legátem, patřil k těm, kteří v bodování stanů obsazovali poslední místa. Pětibodové hodnocení úklidu ve stanech, z deseti stupňové škály, patřilo k mým nejlepším výkonům.
Léta ubíhala a v devadesátých letech jsem jako třináctiletý jinoch vstoupil do skautského oddílu. Na jedné z výprav jsem kamarádům vyprávěl epizodku z mého ranného dětství, která pak dala základ přezdívce. Šlo o příhodu téměř zapomenutou, která tehdy tak nějak vytanula z mé mysli. O co vlastně šlo..?
Bylo to o mnoho let dříve. Táhlo mi zhruba na osm a akorát jsem začal chodit do 4. pionýrského oddílu Lišáci. Klubovny jsme měli v Berouně na Městské hoře, což v té době nebylo tak kultivované místo jako dnes. Všude samé křoví, bahnité cestičky, zkrátka divočina.
Končila nám oddílová schůzka a my se rozcházeli k domovům. Já a ostatní kluci jsme v té době stále hráli "na vojáky" a pálili jsme po sobě dětskými pistolkami, nebo i jen obyčejnými klacky, které se v našich rukách stávaly "smrtícími zbraněmi". A cestou ze schůzky jsme si samozřejmě nemohli naší hru odpustit. V zápalu hry jsem po jednom ze "zásahů" padl s hlasitým výkřikem k zemi a v rámci autenticity se několikrát převrátil, překulil a zůstal na chvíli nehybně ležet. Zkrátka jsem byl mrtvý. Pak opět vztyk a pokračovali jsme při hře v cestě domů.
Zapomněl jsem ovšem říci, že z Městské hory až k nám do Hlinek tehdy nebyla jediná lampa, takže celé to hraní probíhalo ve tmě. V domě také nějak nefungovalo osvětlení, takže jsem dotápal k našim dveřím, zazvonil, maminka otevřela a světlo osvítilo nejen chodbu, ale i mě stojícího ve dveřích celého obaleného bahnem. Od hlavy až k patě. Musel jsem se nejspíš vyválet v nějaké louži či rozmoklé hlíně, ale v zápalu hry jsem si ničeho nevšiml. Takže rychle hned na chodbě svlíknout a do vany. To byla jediná rozumná věc, kterou jsem mohl udělat...
Když jsem to na té skautské výpravě tehdy vyprávěl, ozvalo se odněkud z davu: "Tobě by se mělo říkat Špinda Strakáček. Jako z Neználka...". No a tak mi toto nelichotivé přízvisko zůstalo. Strakáček postupně vymizel a já si na Špindu tak nějak zvykl. Jo a že se dokážu zmazat kdekoliv a kdykoliv, tak to mi zůstalo. I když se to snažím maskovat...
|
|
Přihlášení |
Nejste členem? Klikněte sem a zaregistrujte se. Tím získáte přístup k mnoha informacím, fotografiím a materiálům, které jsou určeny pouze registrovaným členům našich stránek.
Zapomněli jste heslo? Pro zaslání nového Klikněte sem.
|
Zprávičky |
|
Pro přidání zprávy do shoutboxu, musíte být přihlášeni.
|
|
