 Špinda Strakáček chodíval obyčejně v šedivých kalhotách a v šedivém kabátku a na hlavě nosíval šedivou čepičku s vyšíváním. Myslil si, že šedivá látka je ta nejlepší látka na světě, protože se nejmíň špiní. Měl dvě zásady: nikdy se nemýt a nikdy se ničemu nedivit...Jak vlastně vznikla přezdívka Špinda? Teorií je několik a ani já vlastně nevím úplně přesně, která je ta správná. Pravdou je, že od svých dětských let jsem měl tu neuvěřitelnou schopnost zmazat se i tam, kde to vlastně nebylo možné. A co víc. Dokázal jsem to v rekordně krátkých časech. Díky tomu jsem na táborech, společně s kamarádem Vaškem Legátem, patřil k těm, kteří v bodování stanů obsazovali poslední místa. Pětibodové hodnocení úklidu ve stanech, z deseti stupňové škály, patřilo k mým nejlepším výkonům.
Léta ubíhala a v devadesátých letech jsem jako třináctiletý jinoch vstoupil do skautského oddílu. Na jedné z výprav jsem kamarádům vyprávěl epizodku z mého ranného dětství, která pak dala základ přezdívce. Šlo o příhodu téměř zapomenutou, která tehdy tak nějak vytanula z mé mysli. O co vlastně šlo..?
Bylo to o mnoho let dříve. Táhlo mi zhruba na osm a akorát jsem začal chodit do 4. pionýrského oddílu Lišáci. Klubovny jsme měli v Berouně na Městské hoře, což v té době nebylo tak kultivované místo jako dnes. Všude samé křoví, bahnité cestičky, zkrátka divočina.
Končila nám oddílová schůzka a my se rozcházeli k domovům. Já a ostatní kluci jsme v té době stále hráli "na vojáky" a pálili jsme po sobě dětskými pistolkami, nebo i jen obyčejnými klacky, které se v našich rukách stávali "smrtícími zbraněmi". A cestou ze schůzky jsme si samozřejmě nemohli naší hru odpustit. V zápalu hry jsem po jednom ze "zásahů" padl s hlasitým výkřikem k zemi a v rámci autenticity se několikrát převrátil, překulil a zůstal na chvíli nehybně ležet. Zkrátka jsem byl mrtvý. Pak opět vztyk a pokračovali jsme při hře v cestě domů.
Zapomněl jsem ovšem říci, že z Městské hory až k nám do Hlinek tehdy nebyla jediná lampa, takže celé to hraní probíhalo ve tmě. V domě také nějak nefungovalo osvětlení, takže jsem dotápal k našim dveřím, zazvonil, maminka otevřela a světlo osvítilo nejen chodbu, ale i mě stojícího ve dveřích celého obaleného bahnem. Od hlavy až k patě. Musel jsem se nejspíš vyválet v nějaké louži či rozmoklé hlíně, ale v zápalu hry jsem si ničeho nevšiml. Takže rychle hned na chodbě svlíknout a do vany. To byla jediná rozumná věc, kterou jsem mohl udělat...
Když jsem to na té skautské výpravě tehdy vyprávěl, ozvalo se odněkud z davu: "Tobě by se mělo říkat Špinda Strakáček. Jako z Neználka...". No a tak mi toto nelichotivé přízvisko zůstalo. Strakáček postupně vymizel a já si na Špindu tak nějak zvykl. Jo a že se dokážu zmazat kdekoliv a kdykoliv, tak to mi zůstalo. I když se to snažím maskovat... |
Navigace
