Mě mohlo bejt tak sedm let,
když táta můj si ke mě sed,
od oči míval, jako z oceli.
Však tenkrát změkly jako mech
a slzy tekly v zástupech,
já povídám, jako dospělý.
Tak dávno už jsi velkej,
tak táto nač ten pláč?
Vždyť zůstal nám jen obraz v rámu,
znovu si najdeme novou mámu.
Táto táto, nejsi poražen!
Táto táto, chce tě fůra žen.
Tak táto, nač ten pláč?
Dál léta jdou, je jedno čím
a syn mi kouká do očí,
z nichž pramení řeka slzavá.
Proč souzen jsem a z jakejch vin,
že zbyl mi jen můj malej syn,
co říká mi, ať se nevzdávám.
Tak dávno už jsi velkej,
tak táto nač ten pláč?
Vždyť zůstal nám jen obraz v rámu,
znovu si najdeme novou mámu.
Táto táto, nejsi poražen!
Táto táto, chce tě fůra žen.
Tak táto, nač ten pláč?
Tak dávno už jsi velkej,
tak táto nač ten pláč?
Vždyť zůstal nám jen obraz v rámu,
znovu si najdeme novou mámu.
Táto táto, nejsi poražen!
Táto táto, chce tě fůra žen.
Tak táto, nač ten pláč? |
Navigace
